Znovu jsem nasedl do auta a vyrazili jsme za nákladními vozy; na konci cesty policisté vysadili ženy a děti a ty se připojily k mužům, kteří sem přišli pěšky. Mnoho Židů
si za chůze zpívalo náboženské písně; někteří se pokusili o útěk, ale rychle je zastavili vojáci z kordonu či výstřel.
Zpoza hřebenu bylo zřetelně slyšet střelbu a zejména ženy začínaly panikařit. Nemohly ale nic dělat. Židé byli rozděleni na malé skupinky a poddůstojník sedící za stolem je spočítal; pak se jich ujali Askariové a vedli je za hranu srázu.
Po každé sérii výstřelů vyrazila další skupina, šlo to velice rychle. Obešel jsem rokli z východu, abych se připojil k ostatním důstojníkům, kteří zaujali místo nahoře na severním svahu. Rokle se přede mnou rozevřela: mohla být asi padesát metrů široká a táhla se ještě několik kilometrů: tam se pak potůček tekoucí po dně vléval do Syrce, podle kterého
dostala jméno celá čtvrť.
Přes potok ležela prkna, aby ho mohli Židé a střelci snadno přejít; za ním se na holých svazích rokle množily rozptýlené, bledé shluky těl. Členové Schutzmannschaft, ukrajinské pomocné policie, k nim vždy přivedli svou skupinku Židů a donutili je, aby si lehli pod mrtvoly nebo vedle nich; pak je vystřídala popravčí četa, která prošla kolem řady ležících, téměř nahých lidí, a každého střelili ranou ze samopalu do týla; celkem byly popravčí čety tři.
Mezi jednotlivými popravami několik důstojníků těla prohlíželo a pistolí doráželi umírající. Z vysokého svahu celou scénu sledovaly hloučky důstojníků SS a Wehrmachtu. Byl tu Jeckeln se svou suitou, po jeho boku dr. Rasch; poznal jsem i několik vysokých šarží 6. armády.
Zahlédl jsem Thomase, který si mě všiml, ale pozdrav mi neoplatil. Před námi po svahu scházely nepočetné skupinky a rozhojňovaly čím dál tím větší shluky mrtvol. Zima začínala zalézat za nehty, někdo nechal kolovat rum, trochu jsem se napil.
Blobel právě sjížděl autem hora po našem svahu rokle, musel ji celou objet; popíjel z placatky a láteřil, křičel, že to jde moc pomalu. Tempo bylo přitom nastavené na
maximum. Střelci se každou hodinu střídali, ti, kteří zrovna nestříleli, zásobovali kolegy rumem a doplňovali zásobníky.
Důstojníci byli zamlklí, někteří se zjevně snažili, aby na nich nebylo poznat, jak jsou nervózní. Ortskommandatur sem nechala přivézt polní kuchyni a vojenský kaplan vařil čaj, aby se Orpo a členové Sonderkommanda zahřáli. Na oběd vyšší šarže odjely do města, ale nižší důstojníci měli zůstat a najíst se s mužstvem.
Protože popravy měly probíhat bez přestávky, kuchyň byla umístěna o něco níž, v dolíku, ze kterého nebylo do rokle vidět. Zásobování měla na starosti Einsatzgruppe; když se začaly otvírat konzervy, vojáci zjistili, že dostali příděl jelitového prejtu; začali se s křikem bouřit.
Häfner, který právě hodinu dorážel raněné, házel otevřené konzervy na zem a řval: "Co je tohle za hnus?"; dva Waffen-SS za mnou hlučně zvraceli. Já sám jsem byl bledý jako stěna, z pohledu na prejt se mi zvedl žaludek. Otočil jsem se na Hartla, Verwaltungsführera Einsatzgruppe, a zeptal jsem se, jak to mohl udělat.
Ale Hartlovi, navlečenému ve směšně širokých rajtkách, to bylo jedno. Začal jsem na něj tedy křičet, že by se měl stydět: "Za stávající situace se bez stravy tohoto druhu obejdeme!" Hartl se ke mně otočil zády a odešel; Häfner naházel konzervy do krabice a jiný důstojník, mladý Nagel, se mě mezitím snažil uklidnit:
"No tak, Herr Obersturmführer..." – "Ne, to není normální, na takovéhle věci je potřeba myslet. To je jeho starost." – "Samozřejmě." Häfner se zašklebil. "Seženu něco jiného." Někdo mi nalil skleničku rumu a já ho do sebe hodil; příjemně to pálilo.
Hartl se vrátil a namířil na mě tlustým prstem: "Takhle se mnou nemůžete mluvit, Obersturmführere." – "A vy zase nemůžete... nemůžete..." koktal jsem a ukazoval na zpřevracené krabice. – "Meine Herren!" obořil se na nás Vogt. "Žádné scény, prosím." Všichni měli očividně nervy napjaté k prasknutí. Poodešel jsem a snědl kousek chleba se syrovou cibulí; důstojníci za mnou živě diskutovali.
Za chvíli se vrátilo velení a Hartl zřejmě podal hlášení, protože za mnou přišel Blobel a jménem dr. Rasche mi vyčinil: "Za takovýchto okolností se musíte chovat jako
důstojník." Dal mi rozkaz, abych v příslušnou dobu vystřídal v rokli Janssena. "Máte zbraň? Opravdu? Ve svém Kommandu nestrpím žádné měkkoty, víte?" Prskal, byl úplně opilý a už se skoro neovládal.
Za chvilku jsem uviděl, že se Janssen vrací nahoru. Vrhl na mě nehezký pohled: "Je to na vás." Z té strany, kde jsme stáli, byla stěna rokle příliš prudká, musel jsem ji obejít až na konec. Písčitá zem kolem mrtvol byla nasáklá začernalou krví, i potok byl černý od krve. Nad pachem krve převládal příšerný zápach fekálií, protože mnozí se v okamžiku smrti pokáleli; naštěstí foukal silný vítr, který tyhle závany částečně odnášel.
Zblízka dění zdaleka tak klidně nevypadalo: když Židé, které sem Askariové a Orpo vháněli přes hřeben rokle, spatřili celou scénu, začali řvát hrůzou a bránit se, lidé ze Schutzmannschaft je švihali holemi nebo kabely, aby je přinutili sejít dolů a lehnout si.
Židé křičeli ještě na zemi a snažili se vstát, a děti lpěly na životě stejně jako dospělí, vyskakovaly ze země a utíkaly, dokud je některý z Ukrajinců nechytil a nedobil, střely šly často mimo a svůj cíl jen zranily, ale střelci tomu nevěnovali pozornost a pokračovali k další oběti, ranění se váleli po zemi, svíjeli se, sténali bolestí, jiní zase v šoku a s vytřeštěnýma očima strnuli jako ochrnutí.
Muži chodili sem a tam a téměř bez přestávky stříleli jednu ránu za druhou. Stál jsem jako zkamenělý, nevěděl jsem, co mám dělat. Přišel ke mně Grafhorst a popadl mě za paži: "Obersturmführere!" Ukázal pistolí na těla. "Snažte se dorážet raněné."
Euromedia Group – Odeon, překlad Michala Marková, vyjde v září 2008 (Jonathan Littell napsal svůj tisícistránkový román prakticky bez odstavců)
Knihy, které způsobily rozruch1988 Salman Rushdie - Satanské verše 1998 Michel Houellebecq - Elementární částice 2003 Dan Brown - Šifra mistra Leonarda 2006 Günter Grass - Při loupání cibule |
Připravila Alice Horáčková, MF DNES
